Mít každý den chviku pro sebe

4. února 2015 v 22:54 | A. S. M. |  Reflection
Když chodím po Praze, jedu ve vlaku, jdu po ulici nebo se třeba jen nudím ve škole mám tendenci pozorovat lidi. A divím se. Opravdu hluboce se divím mnoha z nich.
Mám pocit, jako by nežili v přítomnosti. Pořád se za něčím ženou, pořád něco dělají pro výsledek, který přijde někdy v zítřcích. Ale když stále vidí jen budoucnost, kde mají své teď?

Přítomnost je to jediné, co v reálném čase doopravdy existuje.

Tak kam všichni jdete? Co tam před sebou vidíte, že já to nevidím?


A není to trochu smutné? Nepřehlédnete pak ty krásné drobné okamžiky? Jasné dny, kdy slunce kreslí do sněhu, tající rampouchy, horkou čokoládu? Vůni mýdla, romantiku aktuální chvíle? Ve vzpomínkách to nikdy nebude takové jako TADY A TEĎ.
Tak proč si to neužít?

 

Pro život nejsou učebnice

28. ledna 2015 v 17:19 | A. S. M. |  Myself
Učím se.

(kreslit, počítat, mluvit dvěma jazyky, být dobrým občanem své země)

Žít, tančit, bavit se, smát, zpívat, být dobrým člověkem

BÝT ŠŤASTNÁ

Každé ráno mám budík o pět minut dřív - vychutnávám zbytky snů. Moje vlasy jsou narezlé barvou a od přírody nezkrotné, až někdy uvažuju, že je ostříhám - ale byla bych to pak ještě já? Vždy ve středu mám opečovávací den v koupelně a opravdu to zbožňuju. Dva roky jsem válčila se svou učitelkou kresby a nesnášela uhel... a rok třetí jsem mu podlehla takovým způsobem, že dobrovolně chodím na hodiny navíc a těch povinných se nemůžu dočkat. Miluju jídlo ve všech formách... ráda ho vařím, aranžuju, kupuju, okukuju, čichám a samozřejmě i jím. Toužím cestovat a poznávat svět po vlastní ose. Cvičím jógu v pokoji na podlaze. A víc věřím sama sobě než okolí a to včetně svých rodičů.
Jsou dny veselejší a jsou dny smutnější. Můj život je velmi plný. Možná až příliš. Hodně se učím, mám dost mimoškolních aktivit, přítele a ještě si tu a tam přivydělávám. Nebývá čas o věcech přemýšlet, plánovat, analyzovat svá rozhodnutí.

Můžu jenom žít. Hořet a doufat, že nevyhasnu.

Ale i tak - venku je krásné, zasněžené, romantické počasí, před zimou se balím do měkkounké deky, voní mi tu banánovo-mléčný koktejl a mě se chce stočit do klubíčka a vrnět. Navždy se skládá z mnoha teď. Dickinsonová, alespoň myslím.
Tak, že by navždy šťastná v drobných okamžicích?


Modrofialová nálada

22. ledna 2015 v 21:24 | A. S. M. |  Art

Někdy jsou dny, kdy mě něco tlačí. Nemám nic připraveného, dokonce často necítím ani sebemenší inspiraci, ale je ve mně jakási touha, která mě donutí vytáhnout barvy a začít. V takových chvilkách obvykle mačkám papír za papírem než se k něčemu doberu. Tak vznikají zvláštní věci mimo mou obvyklou malovací sféru, abstrakce, drobné předměty, podivné obrázky nebo neskutečné krajinky připomínající lidem Malého Prince. Pak mě školní rutina vrátí k realismu, avšak ony už se mnou zůstávají jako neurčitá připomínka zapomenutého pocitu.


 


O sázkách, výzvách a o vaření aneb bez lásky to prý nejde

17. ledna 2015 v 18:15 | A. S. M. |  Myself
http://www.mlsanicko.cz/wp-content/uploads/2014/11/kucharka-z-romanu.jpg

"Kdybych to všechno, co v sobě právě mám, dala do hrnce, asi by z toho byla jedna dozlatova upečená vášeň špikovaná divokou touhou podávaná s jemnou krémovou rozkoší."
z románu Muž s vůní kávy, žena se špetkou skořice

Na začátku byl výbuch.
Konkrétně výbuch v kuchyni. Mé milé, hezké a velmi cholerické kamarádce bouchnul papiňák. A protože je jaká je, mrštila talíř proti stěně a odešla středem. Pro kufr. Nehodlala to dál řešit a raději odjela na intr o dvě hodiny dříve.
Svými eskapádami z kuchyně mi zpestřuje ty nudnější školní dny několik měsíců. Od okamžiku, kdy její rodiče rozhodli (konkrétně drahá maminka, otec jen tiše trpí), že je žena a přece musí umět vařit stihla třikrát spálit maso na uhel, zničit remosku, osolit perník, zaměnit chilli se sladkou paprikou a ve vzteku mrsknout hrnec s horkou vodou proti stěně. Nesnáší vaření a tak její víkendy doma připomínají boj kdo z koho. Když si na ní ostatní si nedají pozor, jedí také čtyři soboty za sebou ohřívané párky.
Těsně před Vánoci její matka dostala geniální nápad. Dceři se vemi líbila kniha "Muž s vůní kávy, žena se špetkou skořice" a na jejím základě vyšla kuchařka. To přece musí zabrat!
Nezabralo. Kamarádce sice navadilo o jídle číst v beletrii, ale ke kuchařce se vyjádřila ve zcela negativním slova smyslu a zřejmě by jí s chutí hodila dárkyni na hlavu. Jako hlavní důvod uvedla, že v receptech vystupuje vysoké množství exotických surovin a sama jídla jsou dost atypická. Kdo to má shánět, ergo kladívko, kdo by jedl věci jako halušky z dýní?
Nedá se říct, že bych neuměla vařit. Na nějaké té obyčejné základní úrovni asi jako každý, kdo si vaří sám, nejsem špatný kuchař. Mé výrobky jsou poživatelné a obvykle i chutné, i když mám tendence používat věci typu červená řepa, lilek nebo brokolice. Ovšem díky svým více či méně alternativním kamarádům už jsem ochutnala ledasco a sama v kuchyni ráda experimetuju a tak jsem jí po po prolistování zmíněné kuchařky začala vehementně oponovat.
Kupudivu se se mnou nehádala. Smála se mému zápalu a v tom okamžiku vznikla naše sázka.

Když budu o víkendech vařit sobě a své rodině podle těch receptů a do května, tedy do její maturity, mi to nikdo nehodí na hlavu, je kniha moje.

A protožemi rodina pobaveně přislíbila podporu, vzhůru za dobrodružstvím, sháněním podivných surovin a vařením věcí jako Okurkový drink nebo Rybí Ceviche.

Láska prochází žaludkem a pak i dalším zažívacím traktem, ale platí to jen tehdy, pokud se přidává už jako jedna z ingrediencí.
z "Kuchařka z románu s vůní kávy a špetkou skořice"


Neptej se kam, cíl není podstatný

9. ledna 2015 v 12:24 | A. S. M. |  Photos
Když můžeš jen obout boty, vzít vodítko a vyrazit bez závazků nebo počítání do kdy se musíš vrátit.


Kam dál