Leden 2015

Pro život nejsou učebnice

28. ledna 2015 v 17:19 | A. S. M. |  Myself
Učím se.

(kreslit, počítat, mluvit dvěma jazyky, být dobrým občanem své země)

Žít, tančit, bavit se, smát, zpívat, být dobrým člověkem

BÝT ŠŤASTNÁ

Každé ráno mám budík o pět minut dřív - vychutnávám zbytky snů. Moje vlasy jsou narezlé barvou a od přírody nezkrotné, až někdy uvažuju, že je ostříhám - ale byla bych to pak ještě já? Vždy ve středu mám opečovávací den v koupelně a opravdu to zbožňuju. Dva roky jsem válčila se svou učitelkou kresby a nesnášela uhel... a rok třetí jsem mu podlehla takovým způsobem, že dobrovolně chodím na hodiny navíc a těch povinných se nemůžu dočkat. Miluju jídlo ve všech formách... ráda ho vařím, aranžuju, kupuju, okukuju, čichám a samozřejmě i jím. Toužím cestovat a poznávat svět po vlastní ose. Cvičím jógu v pokoji na podlaze. A víc věřím sama sobě než okolí a to včetně svých rodičů.
Jsou dny veselejší a jsou dny smutnější. Můj život je velmi plný. Možná až příliš. Hodně se učím, mám dost mimoškolních aktivit, přítele a ještě si tu a tam přivydělávám. Nebývá čas o věcech přemýšlet, plánovat, analyzovat svá rozhodnutí.

Můžu jenom žít. Hořet a doufat, že nevyhasnu.

Ale i tak - venku je krásné, zasněžené, romantické počasí, před zimou se balím do měkkounké deky, voní mi tu banánovo-mléčný koktejl a mě se chce stočit do klubíčka a vrnět. Navždy se skládá z mnoha teď. Dickinsonová, alespoň myslím.
Tak, že by navždy šťastná v drobných okamžicích?


Modrofialová nálada

22. ledna 2015 v 21:24 | A. S. M. |  Art

Někdy jsou dny, kdy mě něco tlačí. Nemám nic připraveného, dokonce často necítím ani sebemenší inspiraci, ale je ve mně jakási touha, která mě donutí vytáhnout barvy a začít. V takových chvilkách obvykle mačkám papír za papírem než se k něčemu doberu. Tak vznikají zvláštní věci mimo mou obvyklou malovací sféru, abstrakce, drobné předměty, podivné obrázky nebo neskutečné krajinky připomínající lidem Malého Prince. Pak mě školní rutina vrátí k realismu, avšak ony už se mnou zůstávají jako neurčitá připomínka zapomenutého pocitu.



O sázkách, výzvách a o vaření aneb bez lásky to prý nejde

17. ledna 2015 v 18:15 | A. S. M. |  Myself
http://www.mlsanicko.cz/wp-content/uploads/2014/11/kucharka-z-romanu.jpg

"Kdybych to všechno, co v sobě právě mám, dala do hrnce, asi by z toho byla jedna dozlatova upečená vášeň špikovaná divokou touhou podávaná s jemnou krémovou rozkoší."
z románu Muž s vůní kávy, žena se špetkou skořice

Na začátku byl výbuch.
Konkrétně výbuch v kuchyni. Mé milé, hezké a velmi cholerické kamarádce bouchnul papiňák. A protože je jaká je, mrštila talíř proti stěně a odešla středem. Pro kufr. Nehodlala to dál řešit a raději odjela na intr o dvě hodiny dříve.
Svými eskapádami z kuchyně mi zpestřuje ty nudnější školní dny několik měsíců. Od okamžiku, kdy její rodiče rozhodli (konkrétně drahá maminka, otec jen tiše trpí), že je žena a přece musí umět vařit stihla třikrát spálit maso na uhel, zničit remosku, osolit perník, zaměnit chilli se sladkou paprikou a ve vzteku mrsknout hrnec s horkou vodou proti stěně. Nesnáší vaření a tak její víkendy doma připomínají boj kdo z koho. Když si na ní ostatní si nedají pozor, jedí také čtyři soboty za sebou ohřívané párky.
Těsně před Vánoci její matka dostala geniální nápad. Dceři se vemi líbila kniha "Muž s vůní kávy, žena se špetkou skořice" a na jejím základě vyšla kuchařka. To přece musí zabrat!
Nezabralo. Kamarádce sice navadilo o jídle číst v beletrii, ale ke kuchařce se vyjádřila ve zcela negativním slova smyslu a zřejmě by jí s chutí hodila dárkyni na hlavu. Jako hlavní důvod uvedla, že v receptech vystupuje vysoké množství exotických surovin a sama jídla jsou dost atypická. Kdo to má shánět, ergo kladívko, kdo by jedl věci jako halušky z dýní?
Nedá se říct, že bych neuměla vařit. Na nějaké té obyčejné základní úrovni asi jako každý, kdo si vaří sám, nejsem špatný kuchař. Mé výrobky jsou poživatelné a obvykle i chutné, i když mám tendence používat věci typu červená řepa, lilek nebo brokolice. Ovšem díky svým více či méně alternativním kamarádům už jsem ochutnala ledasco a sama v kuchyni ráda experimetuju a tak jsem jí po po prolistování zmíněné kuchařky začala vehementně oponovat.
Kupudivu se se mnou nehádala. Smála se mému zápalu a v tom okamžiku vznikla naše sázka.

Když budu o víkendech vařit sobě a své rodině podle těch receptů a do května, tedy do její maturity, mi to nikdo nehodí na hlavu, je kniha moje.

A protožemi rodina pobaveně přislíbila podporu, vzhůru za dobrodružstvím, sháněním podivných surovin a vařením věcí jako Okurkový drink nebo Rybí Ceviche.

Láska prochází žaludkem a pak i dalším zažívacím traktem, ale platí to jen tehdy, pokud se přidává už jako jedna z ingrediencí.
z "Kuchařka z románu s vůní kávy a špetkou skořice"


Neptej se kam, cíl není podstatný

9. ledna 2015 v 12:24 | A. S. M. |  Photos
Když můžeš jen obout boty, vzít vodítko a vyrazit bez závazků nebo počítání do kdy se musíš vrátit.


11 novoročních předsevzetí

8. ledna 2015 v 11:50 | A. S. M. |  Myself
Už několikrát mě napadlo jestli, když budu dělat drobné věci jinak, změní to ty velké. Na okolí to funguje - změníte-li své chování k druhému v drobnostech, často to změní celý jeho přístup k vám. A posléze, jako voda vymílá břeh, celý váš vztah. To nastoluje podstatnou otázku.

Mohli byste změnit svůj život tak, že budete každodenní drobnosti dělat jinak?

Je to jenom pokus, ověření teorie. Když se budu v jedenácti věcech chovat jinak, jak to ovlivní mé okolí? Co to udělá se mnou?

http://www.officeyoga.cz/wp-content/uploads/2014/01/o-NEW-YEARS-RESOLUTIONS-2014-CANADA-facebook-1200x600.jpg

Černý čaj s mlékem jako synonymum pro pohodu

7. ledna 2015 v 13:35 | A. S. M. |  Myself
Už čtvrtý den se válím v posteli. Čtu knihy, učím se do školy a uvažuju o světě. To poslední asi nejvíc. Moc se tu netopí, takže se choulím pod peřinou a prokousávám se vrchovatou porcí morální kocoviny. Bilancuju minulý rok a uvědomuju si, jak jsem nespokojená.
Ne, že by nebyl pěkný. Žádné katastrofy, typu vyhazov ze školy, úmrtí v rodině nebo výbuch Temelína, když už tak hezky bydlíme hluboko v zásahové zóně. A spousta věcí se povedla. Sečteno i odečteno jsem šťastná a jsem na tom mnohem lépe než na konci roku 2013, dá-li se to tak říct.
Ale jsem nespokojená.
Nevím přesně, jak to vyjádřit, ale nemůžu se najít. Tam někde uvnitř si uvědomuju, že spoustu věcí dělám úplně jinak, než odpovídá mému naturelu. Z nejrůznějších důvodů - výchova, zkušenosti, strach... ten asi hlavně.
A tak jdu dál a dál jako Popelka bez střevíčku, klopýtám, natrhávám si punčuchu a jsem někdo úplně jiný než si myslí mé okolí. A jen doufám, že když se vzepřu strachu a začnu být víc sama sebou, tak mě přijme i takovou.
Na Silvestra jsem byla s kamarády na chatě v Českém ráji. Když jsem pak na Nový rok scházela prudkým sešupem z kopce a jen doufala, že cesta přede mnou vede na nádraží, měla jsem silně sugestivní pocit, že tenhle rok bude jiný. Úplně jiný.
Ležím v posteli, dívám se na chladnoucí čaj a odhodlávám se věci dělat jinak. Víc je prožívat a míň s nimi bojovat, víc dělat to co mám ráda a míň se trápit, víc si naslouchat a míň se se sebou hádat.

Až se uzdravím a vstanu z peřin, udělám něco jinak, bláznivě. Pustím si hudbu a budu cvičit jógu v kuchyni na podlaze, kde je sotva místo na chození, koupím si jednadvacátou sukni nebo patnácté šaty místo těch kalhot, které tak nutně potřebuji a bez kterých mi mrznou nohy, vyválím se ve sněhu se psem a potom si vlezu do horké vany, stáhnu si vlasy abych viděla víc ze světa a poběžím dokud mi nedojde dech, něco netradičního uvařím nebo se prostě jen budu smát až mě bude bolet břicho.
A pak vezmu psa, půjdeme ke studánce a budeme se dívat na zamrzlý, spící svět.